Blonďatý kluk se najednou z ničeho nic objevil v bílé místnosti. Jediné, co se v místnosti nacházelo, byly dvoje dveře. Jedny byly bílé a zdobily je zlaté ornamenty a zlatá klika. Vycházela z nich podivná zlatá zář. Oproti tomu druhé dveře byly černé jako noc a byly zdobeně červenou barvou, takže i klika byla červená. Ze dveří vycházela jemná červená zář.

Blonďák přemýšlel, jak se sem jen dostal, ale nemohl si vzpomenout vůbec na nic. Proto radši začal přemýšlet o těch dveřích, před kterými teď stál. Kam vedou? Co se stane, když je otevře? Ale ani na tyto otázky neznal odpověď. Už si myslel, že tu bude kdo ví jak dlouho, když se přímo před ním objevila prudká záře a když zmizela, na jejím místě stála pouze nádherná plavovlasá dívka s modrýma očima. Byla oblečená v bílých šatech, vlajících stejně jako její dlouhé vlasy, ačkoli byl vzduch nehybný.

„K-kdo jsi?“ zeptal se blonďák dívky překvapeně.

„Jmenuji se Vita, jsem Život.“ představila se dívka a po chvilce pokračovala: „Jsem tu, abych rozhodla, kam tě pošlu.“ řekla a krásně se na chlapce usmála.

„Takže jsem... mrtvý?“ zeptal se blonďák.

„Ano, ale je v tom potíž. Ty jsi ještě být mrtvý neměl, a proto tu také jsi.“ řekla Vita a trochu se zamračila.

„Jak jsem umřel?“ zeptal se znovu ten kluk.

„Zabili tě.“ odpověděla mu znovu trpělivě Vita.

„Teď si ale musíš vybrat jedny z těchto dveří. Jedny z nich vedou dál do posmrtného života a jedny tě vrátí zpět do světa živých. Jdi tam, kam tě vede tvé srdce.“ řekla tentokrát Vita a s tím zmizela znovu v prudkém záblesku světla, ale ještě předtím, než se světlo úplně vytratilo, ozval se hlas: „Nerozmýšlej se příliš dlouho, jinak tu uvízneš navždy.“ s těmito slovy blonďák osaměl. Blonďák se moc dlouho nerozmýšlel a vykročil k černým dveřím. Pevně rozhodnutý zmáčkl červenou kliku a naskytl se mu pohled na scénky jako z filmu. Před ním se střídaly různé scény, vypadaly jako vzpomínky. Chlapec bez zaváhání vkročil nohou do neznáma a jen čekal, co se bude dít dál. Začínal se propadat všemi těmi obrazy a ještě viděl, jak se černé dveře zavřely a nenávratně zmizely.

„Vybral si, myslíš, že dobře?“ zeptal se černovlasý muž s modrýma očima, který se objevil spolu s Vitou u dveří. Muž měl na sobě černé oblečení.

„Mortalitasi, bratře, až čas ukáže, jestli bylo jeho rozhodnutí správné.“ řekla Vita a oba zase zmizeli.

Blonďatý chlapec zatím sledoval útržky svého života a konečně si začínal na vše vzpomínat. Když se vytratil i poslední obraz, díky kterému si vzpomněl na svou smrt, pohltila ho tma. To ale netrvalo dlouho a chlapec se objevil na hliněné cestě v lese. Měl na sobě černé triko a oranžové tříčtvrtletní kalhoty. Kolem krku se mu pohupoval řetízek s přívěskem, který dostal od Tsunade. Na zápěstí měl znak Listové vesnice.

„Vybral jsi si svou cestu a teď mě pozorně poslouchej. Cesta, kterou se chystáš jít je trnitá a plná překážek. Musíš najít člověka, který ti bude moci pomoct a vysvobodit tě z tvého nešťastného života.“ řekla Vita a s tím zmizela, stejně jako předtím.

„O čem to mluvíš?“ vykřikl za ní ještě otázku, ale odpovědi se již nedočkal. Blonďák se tedy rozhlédl kolem sebe a snažil si vzpomenout, kde je. Nakonec na to přišel. Byl jen kousek od Konohy.

Proč jsem tady? Mám snad začít hledat v Konoze? Zeptal se sám sebe a s tím tedy vydal do své rodné vesnice.

„Myslíš, že to zvládne?“ zeptal se s obavami Mortalitas.

„To je jen na něm, ale věřím mu.“ řekla Vita s úsměvem.

Mortalitas - smrt

Vita - život