První, co jsem uviděl, když jsem otevřel oči bylo bílo. Párkrát jsem zamrkal, protože mě z toho světla bolely oči. Rozhlédl jsem se kolem, abych zjistil, kde to vlastně jsem, ale všude kam jsem jen dohlédl byla pouze bílá barva. Vypadalo to, že je tento prostor nekonečný.

Třeštila mi hlava a já jsem se nemohl na nic pořádně soustředit. Jen pomalu jsem se začal zvedat na nohy. Má první myšlenka byla samozřejmě asi takováto: Kde to jsem?

Okolo mě bylo ticho. Vypadalo to, že jsem tady úplně sám. Nebyl tu nikdo, kdo by mi odpověděl na mě hromadící se otázky.

Kdo jsem? Co tady dělám? Jak jsem se sem dostal?

Bolest hlavy, která mě doteď sužovala, začínala konečně pomalu mizet a já se mohl více soustředit. Rozhodl jsem se udělat pár kroků, i když jsem měl takové tušení, že ať půjdu kam půjdu, nikam nedojdu.

Po pár krocích jsem znovu zastavil a konečně můj pohled padl i na mé oblečení. Ten pohled mi vyrazil dech.

Měl jsem na sobě černé triko a oranžové tříčtvrťáky. Na krku jsem měl řetízek s modrým kamenem. To nebylo nic zvláštního, ale to co mě udivilo, bylo to, že jsem měl po celém těle různé rány i malé ranky. Krev již byla zaschlá, ale oblečení bylo na mnoha místech děravé. Ale ani jedna z těchhle zranění nebyla nijak moc vážná. Nejhorší ze všech byla obrovská rána na mém břichu. Byla jistě hodně hluboká a černé triko mělo na sobě spoustu zaschlé krve. Z prohlížení mých zranění mě vyrušilo tiché zašustění. Normálně bych ho nikdy ani neslyšel, ale v tomto prostoru bylo takové ticho, že by jste slyšeli všechno.

„Je tu někdo?“ zeptal jsem se a rozhlédl se kolem sebe. Bohužel jsem nic ani nikoho nezahlédl. Všude okolo mě bylo stále jen bílo. Už jsem se zase chtěl zabývat svými zraněními, kvůli kterým bych měl být určitě dávno mrtvý a ne si tu vesele chodit, když se ozvalo další slabé zašustění. Rychle jsem se otočil za sebe, odkud jsem typoval, že ten zvuk jde a před sebou jsem uviděl stát krásnou dívku s krásnými blonďatými vlasy, které vypadaly jako ze zlata. Její oči byly modré jako studánky. Na sobě měla jednoduché bílé šaty, vyšívané stejným odstínem jako byly její vlasy, proto také vypadala jako ze zlata. Když jsem se na ní díval, cítil jsem takový klid, veškeré mé starosti byly vytěsněny do nejzazších koutů mé mysli. I to ticho kolem mě už mi nepřipadlo tak tísnivé, jako dosud, ale spíše posvátné, které nesmí nikdo přerušit. Dívka si mě chvíli prohlížela a pak ke mně beze slova přistoupila a položila mi dlaň na břicho. Má zranění se začala ihned léčit, až jsem se nestačil divit. I když jsem nechtěl promluvit, přemohla mě zvědavost a já promluvil.

„K-kdo jsi?“ zeptal jsem se ještě trochu užaslý z toho, co před chvílí udělala.

„Jsem Anděl života.“ odpověděla mi dívka jemným hlasem.

„A... kdo jsem já?“ zeptal jsem se ihned na další otázku, která mě zajímala nejvíce.

„Jmenuješ se Naruto Uzumaki. Padl jsi v bitvě, když jsi ochraňoval vesnici, ve které jsi vyrostl.“ odpověděla mi znovu dívka. Ale její odpověď jsem moc nechápal. To jsem umřel? No myslelo mi to nejspíš trochu pomalu. V té chvíli se vedle dívky objevil oheň a z něj vystoupila další dívka, i když hodně odlišná od Anděla života. Tahle měla vlasy černé jako noc. Měla temně černé oči a na sobě stejné šaty jako druhá dívka, ale tyto měly černou barvu a byly vyšívané červenou nití. Vlastně vypadala až na barevné rozdíly stejně jako Anděl života.

„Jak pošetilé. Jaký hlupák by bojoval za někoho jiného a byl by ochotný i zemřít?“ zeptala se posměšně černovláska. Její slova se tedy zrovna dvakrát nezamlouvala.

„Určitě ne Anděl smrti, jako jsi ty.“ řekla jedovatě blondýnka, až jsem ji vůbec nepoznával.

„Jen je škoda, že nejsi u nás. Blonďáka jako tebe jsem tam ještě neměli.“ mluvila dál černovláska a vůbec si blondýnky nevšímala.

„Takže jsem mrtvý?“ zeptal jsem se. Potřeboval jsem se ujistit.

„Ano. A já tě teď pošlu na další cestu. Z nám stále neznámého důvodu zůstala tvoje duše v Nekonečném sále. Tam se právě teď nacházíme.“ řekla Vita.

„A jak se jmenujete?“ napadla mě další otázka, chtěl jsem ještě předtím než odejdu vědět, kdo to je. Ani nevím proč. Stejně jsem chtěl z tohohle místa pryč. Nic mě tu nedrželo.

„Já jsem Vita (stejné jako z pov. Za zrcadlem – Život).“ řekla mi blondýnka.

„A já jsem Mors.“ řekla černovláska.

„Teď už ale nemáme čas. Musím tě poslat dál.“ řekla Vita najednou jsem se všichni přesunuli do další bílé místnosti s obrovskými zlatými dveřmi.

„Těmito dveřmi projdi.“ řekla Vita a ukázala na zlaté dveře.

„Nesmíš tu být moc dlouho. Dveře po nějaké chvíli zmizí a ty bys tady zůstal uvězněn navždy.

„A co je tamto za dveře?“ zeptal jsem se ještě, protože jsem si všiml dveří za Vitou a Mors. Oproti těm zlatým, tyto byly normální výšky a byly pouze dřevěné.

„To tě už nemusí zajímat.“ řekla už trochu netrpělivě Vita.

„Teď prosím projdi těmi dveřmi. Měla bych už být jinde.“ řekla znovu Vita a já ji poslechl. Vykročil jsem směrem ke dveřím a pomalu jsem je začal otevírat. Naposledy jsem se podíval za sebe, abych spatřil usmívající se Vitu a smějící se Mors. Počkat. Smějící se? Ano, Mors se smála. Ale čemu? Ale nechal jsem to být. Za těmi dveřmi na mě určitě čeká klid a mír, žádné starosti, bolest... Nic.