„A na jak se asi tak mám vrátit? Bez těla?“ zeptal jsem se ho mírně rozladěný.

„Hm...ne že by jsi měl naději tuto zkoušku dodělat, ale vlastně máš pravdu. Pak ti dám jiný úkol.“ řekl Anděl závisti a odmlčel se. Pak řekl: „Jsem Anděl závisti, jak víš. Proto chci vždy to, co mají ostatní a já to nemám. Dej mi tedy to, co je pro tebe nejdražší a já tě nechám jít dál.“ řekl Anděl a já jsem ztuhl. I přesto, že jsem stále neměl všechny své vzpomínky, tak jsem věděl, že mám někoho, kdo je pro mě dražší než můj život. Jenže kam bych se pak vracel? Ke komu?

„Bohužel. To ti dát nemůžu. To tu radši zůstanu navždy, než abych ztratil to, co je mi nejdražší. Kdybych ti to dal, tak bych se neměl ke komu vrátit. A proč se pak vracet? Ztráta toho nejcennějšího je pro mě horší, než tu zůstat.“ řekl jsem a čekal jsem, že mě pošle do té Nicoty. Možná jsem v koutku duše doufal, že na něj udělám dojem a on mě pustí dál, ale tušil jsem, že to se nestane. Nesplnil jsem úkol.

„Grrr..., dobře prošel jsi.“ řekl neochotně Anděl závisti a já jsem na něj překvapeně koukal. Anděl máchl rukou a já se objevil v síni. V mysli se mi začaly objevovat další vzpomínky. Plné závosti. Nejvíc ze všech jsem záviděl Sasukemu. Byl ze slavného klanu, všichni ho obdivovali, holky se kvůli němu praly...Vlastně jsem mu vždy záviděl vše, co jsem nikdy mít nemohl. Přesně jako Anděl závisti.

„Ale přesto jste byli přátelé.“ řekla žena, která se objevila vedle mě. Já se na ní podíval. Měla již prošedivělé vlasy, takže již určitě mnoho zažila. To co mě na ní ale nejvíc upoutalo, byla ta zvláštní aura kolem ní. Byla taková přátelská, působila jako bych ji mohl říct vše. Jako by byla má nejlepší kamarádka...

„Jo to jo, ale stejně jsem mu záviděl. Chtěl jsem být jako on. Neustále jsem s ním soupeřil a chtěl dokázat, že jsem lepší.“ namítl jsem.

A to vše k přátelství patří. Ale....to si opravdu myslíš, že Sasuke ti nezáviděl?“ zeptala se mě žena. Já jsem zavrtěl hlavou.

„Sasuke? A co by mi asi tak mohl závidět?“

„Přátelství. Pokud mi nevěříš, tak se podívej.“ vyzvala mě žena a před námi se objevilo plátno, na kterém se začaly odvíjet různé scénky z mého života. Ve všech jsem byl já a Sasuke a i ostatní. Já se vždy s někým bavil a Sasuke jen nečinně přihlížel. Později, když se Sasuke znovu vrátil do Konohy, tak měl Naruto přátele, na které se mohl spolehnout, ale Sasuke nikoho takového neměl. Jediný, kdo byl ochotný se s ním bavit byl právě Naruto...

„On mi záviděl, že mám přátele? Proč?“ ptal jsem se hlavně sám sebe.

„Ty ani nikdo jiný to nikdy neviděl, protože Sasuke si nikdy nikoho nepřipustil tolik k tělu, aby to někdo byl schopný vidět. I když jsi se s ním bavil, tak Sasuke chtěl mít také přátele. Ale všichni ho brali jako něco extra, proto se Sasuke i tak choval. Vždy byl chladný a nedostupný kluk a nakonec skončil sám, zatím co ty jsi byl obklopen přáteli. A až si vzpomeneš i u dalších Andělů, zjistíš, že i přesto, co se pak stalo ti nepřestal závidět. I když ty už jsi to tak necítil.“

„A proč mi vlastně všechno tohle říkáš?“ zeptal jsem se po chvíli přemýšlení.

„Jsem Anděl přátelství. A tady mám pro tebe otázku – Je přátelství nějak důležité?“ zeptala se mě žena.

„Hm... přátelé tě drží nad vodou, když máš potíže a když potřebuješ pomoc, tak ti pomůžou. Také se jim můžeš s čímkoli svěřit. S přáteli nejsi na nic sám. Takže...ano, přátelství je důležité.“ řekl jsem a uvědomil jsem si, jak se asi potom musel cítit Sasuke.

„Zajímavé. Jsi teprve třetí, který se dostal tak daleko, ale dál jsem nechala jít jen jednoho. Ale myslím, že ani on to neřekl tak jako ty.“ řekla žena s úsměvem na tváři. Títmo jsi prošel mou zkouškou a vzpomenš si na své přátele. Dám ti jednu radu – drž se svých přátel a nikdy nezapomeň na to, co jsi tady řekl. Každý potřebuje přátele. Oni jsou s tebou, i když tady zrovna nejsou. Jsou v tvém srdci.“ řekla naposledy žena, než zmizela.

„Tak a co teď?“

„Nenávidíš někoho?“ „Miluješ někoho?“ ozvali se dva hlasy.

„Nenávist je považována za nejhorší z citů.“ „Ale není jím láska?“ Už mě to začíná štvát.

„Hranice mezi nenávistí a láskou je tenká...“ „Velmi tenká...“

„A my tě zdravíme.“ řekl znovu ten hlas a kousek přede mnou se objevila dívka a vedle ní muž.

„Kdo jste?“ zeptal jsem se ihned.

„Já jsem Anděl lásky.“ ozvala se žena.

„A já Anděl nenávisti.“ ozval se muž.

„A jaký pro mě máte úkol?“ zeptal jsem se okamžitě.

„Ne tak rychle. Chvíli si přeci můžeme povídat.“ řekl muž a ušklíbl se.

„Pravda. Jsi teprve druhý, kdo se dostal až k nám a byl by jsi první, kdo by se dostal dál.“ řekla žena a usmála se.

„Abych se tedy vrátil ke své otázce – Nenávidíš někoho?“ zeptal se muž a zvědavě se na mě zadíval.

„No... já nevím...Že bych někoho nenáviděl... No asi nenávidím Akatsuki, za to co dělají...a taky Orochimara... za to, že dostal na svou stranu Sasukeho.“ řekl jsem váhavě.

„Hm...musím s tebou nesouhlasit. Nemyslím si, že je nenávidíš. Udělali ti něco?“ zeptal se a já se chystal odpovědět, ale muž ještě předtím řekl: „Udělali přímo tobě něco?“ zeptal se znovu. Na to jsem mu už neměl co říct.

„Ne...“ musel jsem přiznat. „Ale...mým přátelům ano.“ dodal jsem.

„Máš velké srdce.“ začala tentokrát mluvit žena. „A to je i tvá slabina. Nedokážeš někoho nenávidět...Ale i přesto vlastně někoho nenávidíš. Nebo možná nenáviděl...“

„Já...nevím o kom mluvíte.“ řekl jsem zmateně.

„Pak ti vrátím některé tvé vzpomínky, ano?“ řekla žena a Naruto kývl. Najednou viděl věci ještě z jiného pohledu. Když Sasuke odcházel...on se do něj zamiloval? A pak když odešel...říkal, že ho nenávidí za to, že odešel a nechal ho tu samotného...

„Už víš koho nenávidíš?“ zeptal se mě tentokrát muž.

„Ne! To není pravda! Možná, že jsem Sasukeho nenáviděl za to, že odešel a … nechal mě samotného...., ale vždyť se vrátil!“ vykřikl jsem. Do mysli se mi vkradla další vzpomínka.

Sasuke se vrátil, ale bral mě jako kamaráda...nenáviděl jsem ho za to, že mě nemiluje taky?

„Nemohl za to!“ snažil jsem ho bránit. Proč ho vlastně bráním?

„Myslím, že by už stačilo.“ řekla najednou žena. Muž i já jsem se na ní překvapeně dívali.

„Jak to myslíš?“ zeptal se jí muž.

„Názor už nezmění. Nemá cenu mu vnucovat něco jiného.“

„Přestože jsi došel až sem, měli jsme obavy, jestli tuhle zkoušku dokážeš. Vždyť jí ještě nikdo neprošel. A ani ty se nezdáš být jiný...“