„Hleděj anděla bolesti.“ řekl naposledy Anděl strachu a záhy jsem se objevil znovu v bílém sále. Tentokrát byly v sále dveře dvoje. Jedny byly normální bílé dveře a druhé byly menší, bíle natřené, ale bylo na nich vidět, že leccos zažily. Po chvíli váhání jsem se rozhodl jít těmi menšími. Dveře jsem otevřel jen s velkými obtížemi a uvnitř byla naprostá tma. Najednou jsem šlápl na něco měkkého a v tu samou chvíli se mi do nohy zapíchl kunai. Na bolest jsem už byl tak nějak zvyklý, proto jsem jen bolestně sykl. Někdo se za mnou potichu zasmál a potom promluvil: „Bolí to, že? Být tebou, tak se moc nehýbu, jinak zažiješ mnohem větší bolest.“ na hlase bylo poznat, že se Narutovou bolestí baví.

„Ty jsi Anděl bolesti?“ zeptal jsem se a snažil jsem se ignorovat jeho posměšky. S velkou dávkou odvahy jsem si kunai z nohy vyndal. Snažil jsem se, abych ani necekl.

„Ano, to jsem.“ řekl znovu ten hlas. „Jsi připraven splnit můj úkol?“ zeptal se po malé odmlce.

„Jasně.“souhlasil jsem ihned. Všechno, jen abych už byl pryč.

„Tak tady je otázka – Jaký typ bolesti je horší? Když tě někdo mučí, nebo když tě velmi pomalu zabíjí?“ zeptal se Anděl bolesti. Přemýšlel jsem. Chvíli jsem se probíral mými jedinými vzpomínkami. Pak mě napadla odpověď.

„Ani jedna. Pak bych měl totiž strach ze smrti, která po obou určitě přijde, ale já mám strach z něčeho jiného, proto horší bolest, než tohle je, když jsi sám, když odejde někdo pro tebe důležitý nebo dokonce zemře.“ řekl jsem a čekal na reakci Anděla, jenže jeho reakci jsem nečekal. Anděl se totiž rozesmál. Nechápal jsem, proč se směje a už jsem se chtěl zeptat, ale Anděl promluvil dřív: „Spousta tupců, co tu byla před tebou si jen hloupě vybírala z možností, které jsem jim nabídl. Ale ty jsi odpověděl podle toho, jak to cítíš. A tím jsi mě přesvědčil, že máš na to tuto zkoušku dokončit. Splnil jsi můj úkol a já ti vrátím část vzpomínek a pošlu tě dál.“ řekl Anděl bolesti a s tím jsem zmizel z místnosti a objevil se znovu v bílém sále. Moje vzpomínky se zase o něco rozrostly, i když to zase byly takové hnusné vzpomínky, které jen doplnily ty, které jsem už měl.

Rozhlédl jsem se kolem sebe, abych našel další dveře, do kterých vejdu, ale k mému zklamání tam žádné nebyly.

Musíš věřit. Ozvalo se mi najednou v hlavě. Chvíli jsem přemýšlel, jestli se mi jen něco nezdálo, ale rozhodl jsem se toho držet. Zavřel jsem oči.

Dobře, pak věřím, že tu jsou nějaké dveře, které mě zavedou dál. Řekl jsem si v duchu a otevřel jsem oči. Přímo naproti mně jsem uviděl dveře, a tak jsem neváhal a vstoupil. Objevil jsem se v úplně jiné místnosti, než předtím. Ocitl jsem se v prostorné a barevně vymalované místnosti.

„Jsem Anděl víry a ty máš velkou víru a to se cení. Jen díky své víře jsi mohl postoupit dál a najít tyto dveře.“ řekla žena, která se před ním zčistajasna objevila. Byla trochu baculatější a měla dlouhé kudrnaté vlasy.

„Takže všechno, co jsem musel udělat bylo...věřit?“ zeptal jsem se nevěřícně a žena se rozesmála.

„Ne všichni dokáží věřit. Velikost tvé víry, ať je to v cokoli se odráží na podobě této místnosti. Pokud sem vejde někdo, kdo dokáže věřit i v tom, co nevidí. Jako jsou pocity a emoce. Člověk, který se dostane přes mou zkoušku věří hlavně sám sobě, ale nezapomíná věřit ani těm okolo sebe, což je vlastnost, kterou bohužel mnoho lidí postrádá.“ řekla žena, na chvíli se odmlčela a pokračovala.

„Tím, že jsi se sem dokázal dostat jsi splnil můj úkol. Vrátím ti tedy další tvé vzpomínky. Hodně štěstí. Doufám, že uspěješ.“ řekla žena a s tím jsem znovu zmizel a jako již po několikáté se objevil v bílém sále. Teď jsem měl na výběr z mnoha dveří.

V hlavě se mi znovu ozval hlas: Jen jedny dveře jsou ty správné, ostatní pošlou tě do Nicoty.

No to je skvělý! Pomyslel jsem si naštvaně a podíval se po všech dveřích. Všechny mi připadaly stejné.

Jak to říkala ta žena? Věřit? No mohl bych to zkusit. Zapřemýšlel jsem. Zavřel jsem tedy oči a všřil jsem, že jsou tu jen jedny dveře. Když jsem oči zase otevřel, bohužel tam stále bylo tolik dveří, jako předtím.

Někdy jen věřit nestačí. Někdy jen musíš mít štěstí. Ozval se mi v hlavě jiný hlas. Moc jsem ani neposlouchal, spíš jsem se snažil přijít na to, jak bych mohl najít ty správné dveře.

„Tohle je vážně smůla.“ povzdechl jsem si, když jsem stále na nic nemohl přijít. Nakonec mě napadlo jednoduché řešení. Prostě si vyberu nějaké náhodné dveře a uvidí se. Musím doufat, že mám aspoň trochu štěstí.

Tak jsem si tedy vybral ty dveře, které byly nejblíže ke mně a otevřel jsem je. Nezaváhal jsem a ihned jsem vstoupil do temnoty.

„Tak jsi zvládl i tuto zkoušku. Gratuluji.“ řekl nějaký hlas. Odvážil jsem se tedy otevřít oči a zjistil jsem, že se nacházím v celku normální, bílé místnosti. Přede mnou stála dívka v zelených šatech, za okamžik se tam objevila i dívka v šedivých šatech.

„Měl jen štěstí, sestřičko.“ řekla naštvaně dívka v šedivých šatech. Nejspíš proto, že jsem se sem dostal.

„Tímto končí i náš úkol. Jako Anděl štěstí můžu říci, že štěstí je na tvé straně.“ řekla znovu dívka v zeleném a naprosto tak ignorovala druhou dívku.

„A já jako Anděl smůly, že smůla bude provázet tvé nepřátele.“ řekl tentokrát druhá dívka a s tím jsem znovu zmizel a jak jsem již očekával, objevil jsem se v bílém sále.

To, co jsem uviděl tentokrát, mě zase překvapilo. Nebyly tam žádné dveře, pouze na stěnách bylo mnoho obrazů, na kterých jsem mohl vidět některé scénky z mého života. Nevěděl jsem, jaký anděl mě čeká tentokrát, ale díky těmto obrazům jsem měl určitou představu. Na obrazech jsem mohl vidět to, když zemřel Třetí Hokage, když odešel Sasuke nebo když zemřel Jiraiya. To, že se všichni ke mně otáčí zády... Všechny obrazy byly plné smutku a takovými obrazy byl naplněný celý sál. Když jsem tohle všechno viděl, ihned jsem si vzpomněl na všechny svoje smutné vzpomínky a jen s velkými obtížemi jsem se přemáhal, aby na mě všechen ten smutek nespadl a já se tu nerozbrečel jako malá holka. Tyhle vzpomínky mě nutily přemýšlet o tom, proč se chci vlastně vrátit? Proč riskuji věčný život v Nicotě, kvůli něčemu tak bolestivému a krátkému jako je pozemský život? Má vůbec smysl se tam vracet? Pak se mi ale na povrch začali dostávat šťastné vzpomínky, které doteď byly uzamčené v dalekém koutě mé mysli. Viděl jsem to, jak jsem se já, Sasuke, Sakura a Kakashi stali Týmem 7, vzpomínal jsem na ty společné chvíle, které jsme spolu zažili...ale ne jen s Týmem 7, ale i s ostatními. Za tyhle vzpomínky stálo za to bojovat. Možná nebyly jen šťastné chvíle v mém životě a ty smutné jsou často velmi bolestivé, ale ty šťastné to dokáží vyvážit. Proto to nesmím vzdát!

Po tom, co jsem si toto všechno řekl, obrazy do jednoho zmizely. Přede mnou se objevili další dva andělé.

„Já jsem Anděl radosti.“ řekl menší z Andělů. Měl zrzavé vlasy a vypadalo to, že má podobnou povahu, jako Naruto.

„Naší zkouškou projde jen ten, který má šťastné vzpomínky, kvůli kterým chce riskovat tuto zkoušku.“ řekl znovu zrzek.

„Jsem Anděl smutku. Máš zajímavé vzpomínky. I přesto, že jsi si mnohým prošel, tak máš i vzpomínky velmi šťastné. Tak si jich važ.“ řekl druhý Anděl, který měl hnědé vlasy.

„Teď hledej Anděla závisti.“ řekl zrzek a přitom se trochu zamračil. S tím oba Andělé zmizeli a já osaměl. Na konci sálu se objevily veliké, bohatě zdobené dveře, tolik odlišné od těch ostatních. Zatímco dveře, do kterých vcházel předtím byly pouze normální dveře, tyto vypadaly spíše jako vchod na nějakém zámku. Čekal jsem, že právě tam se bude nacházet Anděl závisti. Otevřel jsem dveře a vstoupil do vyzdobené -na můj vkus až moc- místnosti, plné všelijakých váz, hodin, dóz, soch,... vše ale bylo ze zlata. Dále tam byl krásný a určitě drahý nábytek, oblečení, které hrálo \všemi barvami a zbraně, které se krásně třpytily. Najednou se přímo přede mnou objevil další anděl. Byl to muž s černými vlasy, které se ale po chvíli vždy změnily na nějakou jinou barvu. Chvíli byly hnědé, pak zase zrzavé, po chvíli blonďaté... To samé se dělo s celým jeho tělem.

„A ty jsi určitě Naruto. Víš, že takhle daleko se dostalo jen pět lidí?“ zeptal se mě takovým tajemným hlasem. Zavrtěl jsem hlavou v záporném gestu.

„Jaký je můj úkol?“ zeptal jsem se radši, protože jsem z toho tady neměl moc dobrý pocit. To by mi bylo příjemněji v té místnosti s Andělem bolesti.

„Víš vlastně ti závidím. Má takové hezké oči, vlasy, tělo, ...“ říkal Anděl a mě nejspíš ani neposlouchal.

„A co já s tím?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Pokud mi dáš své tělo, tak tě pustím dál.“ řekl nenuceně. Určitě mě neposlouchal.